ach Véno , Venco ,Venoušku tvá zpověd mě rozesmála a zároven vehnala slzy do očí. Píšeš tak natural , že mám pocit že to vidím , že ležím vedle tebe.no to by bylo duo !!!já taky mluvím ze spaní. Jak jsem byla v Usa u dcery tak ona mě několikrát byla budit , lekla se co tam křičím , slyšela to přes celý byt. prý jsem se hádala k vuli psovi a hájila nějakého muže a asi dvakrát jsem opakovala celé statě z knih které mám moc ráda. ale spím jinak celkem dobře , kolem pul noci se dostanu do postele a v 5 hod. někdy dříve , někdy později vstávám , ale třeba dnes jsem vstala , napila se a šla si zase lehnout a do pul sedmé spala a to je uspěch. ale mě vubec nevadí tak brzo vstát , jdu k počítači , uvařím si čaj a poslouchám radio žurnál nebo impuls.. přečtu si novinky , odepíši na emaily , mrknu se co se děja a tak.a v 7hod. si vemu první dávku léku a v 8hod snídám. až bude jaro v plné parádě tak už budu venku , já se nenudím ,sednu do svého buráku a frčím na zahradu . ale není to už ono jako ještě tak před 3-5 lety. cítím tu únavu na sobě hlavně večer. Ale díky bohu , kdyby to ještě trvalo několik pár let v takovém stavu jako to je ted.jsem velmi pohyblivý a akční člověk , kolikrát si za celý den nesednu a neumím si představit že jednou nebudu moci chodit , neřkuli vstát. No snad to je ještě hodně vzdálené. V dubnu jedu na kontrolu do Prahy , tak si popovídám s lékařkou.Tak přátelé mějte se moc hezky a těším se na vás na řípu.Společně s Venouškem našim moudrým rádcem božím poprosíme toho nejvyššího aby k nám byl osud tolerantním a laskavým. Myslím že ten svůj los už máme vybraný. hezké jaro , pohodu a entusiasmus v lepší dny všem přeje vaše Eliška.

Dobrou noc

Dnes se mi zdálo, hádejte o čem! O jaru. Ráno se vzbudím, vykouknu z okna, a ono je tady! Posnídal jsem Isicom, nalepil náplasti, vykašlal se na vyplňování daňového přiznání pro finančák (ještě mám týden času) a vyrazil na zahradu. Prořezal jsem révu, pozdě a špatně, ale přece (kdybyste to, Moraváci, viděli!) a dal se do psaní. O Parkinsonu a spánku. Neboť na sny jsem expert.
Jsem snílek od mládí. Spím rád. V noci se mi zdají sny, které si často po probuzení pamatuji, ve dne sním často s otevřenýma očima. Jsem zasněný budižkničemu, který místo aby život prožil, tak jej pros… -nívá. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Realita – nic moc. Ale ve snech jsem si užil. Ačkoliv i ta Bible varuje: „Nemiluj sny, abys nezchudl! Otevři oči a nasytíš se chlebem!“ Možná proto v majetku nikdy nedohoním Billa Gatese.
Nějaké vyloženě depresivní sny jsem míval zřídka. Jen v ranném dětství jsem se občas propadal kamsi do tmy a budil se vlastním křikem, zpocený hrůzou. Taky jsem se jeden čas ráno budil v opačné poloze – hlava v nohách postele a nikdo nikdy nezjistil jak a proč to dělám. Dlouhý čas jsem pak měl období, kdy jsem ve snu vyřešil něco, čím jsem v bdělém stavu nemohl hnout. Stejně jako můj otec, výborný matematik, který, když se ve výpočtech zasekl, šel spát a ve tři v noci vstával, s hotovým výsledkem. Stejně tak já se ráno budil a měl jsem najednou zcela jasno, co a jak dělat. Toto šťastné období však pominulo a přišly opět sny úzkostné, ani ne tak depresivní, spíše agresivní. V bdělém stavu jsem se nikdy rád nepral, ani jsem to moc neuměl, ale ve spánku – to jsem viníkovi hned jednu natáhl – div jsem si nepřerazil ruku o pelest, nebo nezabil milovanou osobu vedle pokojně spící. Do dneška to trvá: ve spánku se peru. A taky mluvím ze spaní.
Zajímavá příhoda se mi stala kdysi v Brně, na jakémsi školení. Byl jsem ubytován s kolegou v pokoji na konci dlouhé chodby s řadami dveří napravo i nalevo. Kolega začal ze spánku úzkostně kvílet. Já se nevzbudil, ale začal kvílet s ním. Vzbudilo nás oba až bouchání dveří – celý hotel vyběhl – vypadalo to prý na vraždu.
Dvaadvacet let jsem pracoval v chemičce. Nikdy se mi tam nezdálo o práci, vyjma jednou, o noční šichtě, kdy jsem si dal voraz na lavici v šatně a začal se mi zdát sen o práci. Znechucen jsem vstal a šel pracovat. Co jsem z chemičky pryč, a je to už šestnáct let, zdají se mi často sny o chemičce, v nichž řeším ty nejnemožnější problémy. V poslední době to polevilo, zkouším se z toho vypsat, funguje to, sny o chemičce se tak často nezdají a třeba z toho bude knížka.
A co Parki, ten zmetek? Naboural se mi do života a po diagnóze mi dlouho nedal spát. Naštěstí jsem na chatu potkal partu stejně potrefených třepáků a tak bylo do půlnoci o čem povídat. A v noci jsem dělal to, co dříve ve dne – myl nádobí, četl, psal, hrál na klavír, poslouchal muziku. Jen na noční politické debaty v televizi jsem se nedíval – přece jen snad Parkinson zatím můj intelekt nepostihl.
Vyprávěl mi kamarád, jak cestoval po Španělsku. Jednou spal v hotýlku, v malém městě. Horká letní noc, otevřené okno. Vzbudila ho kytara, mnohohlasý frenetický zpěv a dupání. Penzisti na náměstí, dědové i babky řešili svou nespavost muzikou a tancem. Proč naříkat nad nespavostí? Když to nejde v noci, půjde to třeba ve dne. V noci se dají dělat i jiné věci, než spát, vzpomeňme na mládí! A i když už nejsme nejmladší, můžeme to řešit třeba tak, jako kamarád v Opavě, který v létě ve čtyři ráno jede vykoupat se do jezera.
Mně se však nedávno stala předivná věc. Je mi to až trapné říkat před vámi, milí nespavci. Co jsem přestal brát Mirapexin a najel na náplasti Neupro, tak v noci spím jako dudek. Když spím, cítím se zdráv, stejně tak ráno, před léky, kdy bych měl být zatuhlý, neschopný, kdy bych měl mít „absťák“.Horší to začíná být až později, velice nepravidelně, zcela nečekaně. Jako by chvíli dopamin byl a chvíli nebyl. Připadám si jako auto s přicpaným karburátorem – chvíli bez problémů jede, chvíli se dusí a klepe. Kdyby tak stačilo profouknout nějakou trysku! Ale co mám zvýšené náplasti z 8 mg na 16 mg/24 hodin, tak i ten třas se zdá být mírnější.
V noci tedy v současnosti spím, ale líbánky s Parkim už skončily. Nyní spolu žijeme v jakémsi registrovaném partnerství – láska to rozhodně není. Jak to bude dál, toť otázka.
Ještě vám povím jeden sen, který jsem měl nedávno, fakt nekecám. V tom snu ke mně promluvil pan docent Jech přísným hlasem: „Já vám dám, vepřové koleno! Však my vás ještě naučíme dietě!“ Připadal jsem si v tom snu spíše jako student, který neumí, než jako pacient. Nevím, proč to byl právě pan docent Jech. Vůbec mě nezná a já jej viděl jednou v životě na přednášce o DBS. Velice si ho vážím a tímto se mu omlouvám za ten sen, který je jako všechny sny určitou reflexí skutečnosti – že tu jsme, vedle sebe, pacienti a lékaři a že ten Parki není vůbec žádná sranda. A že teď je třeba dobře, ale za chvíli může být všelijak.
Takže, co říkáte, kolegové parkinsonici? Kdo je na tom hůře? Vy, se svou nespavostí, nebo já, se svými potrhlými sny?
Možná, že teď spím dobře, protože jsem se uklidnil. S nemocí jsem se nesmířil, bojuju s ní, každá nemoc je svinstvo. Přijal jsem však jako fakt, že život se bez trablů prostě neobejde. Trošku jsem si to po křesťansku srovnal v té dopaminu prosté hlavě a opakuji si teď tu větu žalmu 4,9: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“
Toto se však naordinovat nedá. A každý máme nějaké své řešení. Tož, hlavně ať víme o sobě, ať jsme takoví Teletubbies – dobrou noc a sladké sny… tuli, tuli… pa pa!

Venca

V svojom najnovšom príspevku oznámila Jana o možnosti návštevy prednášok v rámci Europského týždňa mozgu, v dňoch 15.-21.III.2010.v budove Akademie vied ČR. v Prahe.

Medzi prednáškami bude aj prednáška:
" Proč spíme a proč nekdo spí špatne ", Prof.MUDr. Karla Šonka Dr.Sc. , z Neurologickej kliniky I.LF UK a FN Praha.,
ktorá nepochybne zapadá do témy časopisu 31/10 - Parkinson a spánek.

Nemohla by byť po dohode s pánom profesorom v tomto tématickom čísle 31/10 aspoň táto prednáška zverejnená?

V tejto súvislosti si do pozornosti dovolím uviesť aj ďalšiu, špecificky zameranú prednášku snáď pre iné číslo, Doc.MUDr. Jána Rotha CS.c. : "Choroby mozgu, projevujíci se mimovolnými pohyby".

Za pokus o uvedené ďakuje vopred
Radka

A ještě dlužím vysvětlení – Luctor et Emergo – je nápis na znaku Zélandu a volně přeloženo je to – bojuji a vyjdu z vody - nebo též se dá říci – bojuji a držím se nad hladinou.

ano otrocký překlad je bojuji a vzvítězím - optimismus - bez boje se nezvítězí, ale v případě Zélandu, který je z části pod úrovní moře je samotnými lidmi, zde žijícími, vnímán jako bez boje jsme pod vodou (VOLNĚ PŘELOŽENO)

Na závěr jeden citát - Ze všech tvorů jen člověk pije, ač nemá žízeň, jí, ač je bez hladu, mluví, ač nemá co říci. - Steinbeck

Souhlasím s Johanem. Život je boj. Život s Parkinsonem je boj. A přístup ve smyslu slov "Přijdu a zvítězím" je záviděníhodný, přidávám se k Johanovu přání: "snažme se být optimisty" !

PS
Doplněno po Johanově výše uvedeném příspěvku

Milý Johane,

zaujalo mne velmi Tvé technické vyprávění i Tvůj velmi blízký vztah k vodě. Popravdě řečeno, smekám, před tím, že stále ještě pracuješ a v takové zodpovědné a dle mých představ i poměrně nebezpečné práci. Já, ač kluk od Labe, jsem se vždy k vodě díval s velkou úctou a opatrností. Přeji Ti abys plaval i se plavil co nejdéle!

Další tajná zbraň prokletí Parkinson?

Ano to co mám na mysli se jmenuje spánek, tedy přesněji dostatečně dlouhý a hluboký, v němž jak známo tělesná schránka každého z nás regeneruje a čerpá novou energii. Člověk od doby co nabyl dostatečně soudný rozum dospěl ( nepochybně způsobem pokus – omyl ) k přesvědčení, má-li být vše v rovnováze, že ideální model denního rytmu musí být třikrát osm. Jak jinak?
Přeci známe všichni: Osm hodin práce, ( tedy pro ostatní ) osm hodin zábava ( čas pro sebe ) a osm hodin odpočinku ( čas spánku, regenerace ) Ano jistě tak nějak, nejen matematicky, ale i funkčně nepochybně správně.: „Ále milej zlatej, nenechaj se vysmát, kdože pak to dneska ctí, všichni spěchaj ve snaze urvat co se dá ve svůj prospěch“. Hmm, rozumím, taková je doba, pravda, Šidíte-li čas pro sebe na úkor doby pro všechny, je to vaše věc. Šidíte-li však regeneraci, koledujete si o malér, dříve nebo později. Jak dlouho? To závisí na vlastní odolnosti. Za to si ale můžete především sami, ale jste-li jinak fit? … kdo by odolal?

Co ale brání v spánku chronicky nemocnému, jímž pacient s PN nepochybně je? Dokonce i tehdy když si doma sám vytvoří podmínky podobné ideálu. Nedávno vyprávěl mi jeden známý, co se mu zrovna v noci zdálo. ( čirá fantazie bez reálného podkladu ) i uvědomil jsem si, že sám sny vlastně nemám nebo si prostě nic nepamatuji. Dřív před PN jsem sny míval a občas si z nich i něco pamatoval. Ještě později už v době PN sny také pamatuji zejména z časů, kdy na noc brával jsem Madopar HBS ( tobolky barevné jako sny samy ) to byly ty nejživější a nejproblémovější sny vůbec. Po té co jsem začal být díky medikamentům nebezpečný sobě i svému okolí, mi můj neurolog definitivně ty "zelenomodré dobroty" vysadil.

Už déle než tři měsíce nespím.

Lépe řečeno spím dvě až čtyři hodiny víc rozhodně ne. Slušně unaven v půli dne usínám u oběda, lžíce s polévkou, jíž jsem právě nabral končí zpět v talíři místo v ústech – stav: mikrospánek. Občas po obědě pobryndám se „turkem“ co měl mě na čas vzpružit z letargie. Svatá prostoto tož si po obědě „voraz“ co ti v tom brání? Řečeno po pravdě, nemám zdání. Pak-li že ulehnu, sotva dožvýkám poslední sousto usínám dřív než napočítáš do tří. Někdy dokonce ještě dřív než hlava dorazí k polštáři. No sláva konečně spánek, avšak euforie obvykle v pěti minutách končí ( dosažené maximum dvanáct minut ). Od rána do večera podobný víc stínu svému než sobě sama s večerem obvykle ožívám, obdivuhodně. Jen mě za nic na světě nenuťte spát vleže. Můj mozek tuhle polohu vědomě či nevědomě odmítá, nebo snad ignoruje. Nejraděj a nejspolehlivěji odpočívám v sedě v oblíbeném křesle, z něhož mám nejmenší problémy vstát a rozpohybovat se. Není to jen zoufalá obrana proti krajně nepříjemnému stavu ztuhlosti po probuzení v kteroukoli zejména noční dobu? Jak tomu předejít? Jak se co nejefektivněji podobným nepříjemnostem bránit? Co s tím?

- Ulehnu-li ve 20°°hod. budím se do 22.30hod,
- usnu-li o půlnoci vstávám do 2.30h
- zasnu-li po 3.°°h to něco asi PN mě bez slitování budí do 6.30h
- nejdu-li spát vůbec, spát prostě nemusím.

A den nový jako přes kopírák právě začíná.

Měl bych tedy i já dotaz na našeho virtuálního doktora:

- Co se to děje ( nebo má dít a neděje ) v naší hlavě těsně před usnutím?
- Čím to, že můj chorý mozek se vědomě či nevědomě brání sebezáchraně?
- Jakou měrou tento stav ovlivňují léky typu: Requip, Rotigotine, Mirapexin

Luctor et Emergo
Chodím po palubě, je noc a já vykládám v Amsterdamu letecké palivo, přemýšlím nad článkem o spánku a psychice pro časopis.
Při vykládce nachodím něco mezi 3 až 5 km. Nakládka je obdobná a týdně děláme tak 2,5 až 3 obraty, takže když to jde pro mě „špatně“, tak za týden v práci ujdu cca 30 km. Pravdou je, že v práci spím lépe a déle než doma. Tady na lodi totiž spím, když mohu a doma, když už jsem unavený. Taky vím, že nepůjdu-li spát hned, tak za 4-5 hodin mě čeká 12 – 18 hodin nakládky. To, že mám parkinsona to vlastně ani nikoho nezajímá, jsi tu, bereš plat, tak pracuj. Jediné co mám nyní již úlevu, tak v noci nemanévruji s lodí a méně řídím než dříve.
Tak si myslím, že zase je to o psyché – tady mě nutí dělat a chodit bez ohledu na to, že mi třeba není nejlépe a já to musím rozchodit. Únava a čerstvý slaný vzduch asi dělá také své a tak spím když mohu. Už jsem tak naučený, že jak na lodi lehnu tak usínám. Prostě jít spát, když se cítím unaven většinou nejde. Chodím spát trošku tedy přetažený a usínám rychle a zdají se mi sny.
Doma různě přetahuji u pc a spím málo, nemám tolik povinností a starostí. To ne, že bych na to doma kašlal, prostě nemám nikoho, kdo by mě nutil jako má pracovní povinnost, kterou mám na lodi. Doma to může počkat, na lodi při rychlosti 1000 tun za hodinu a tlaku 8 atmosfér (nakládka či vykládka) na váš nic nepočká, a když tak pořádně drahý průšvih – ne-li něco horšího. Tady prostě musíte a musíte i dopředu myslet, prostě jak se říká na lodi být v „gangu“. Vše je dáno též disciplinou, neboť prostě zde ví každý co má dělat. Dnešní doba tak zkrouhla počty lidí na lodích, že nějaké zašívání, nebo nedělání toho co se má, nejen, že je okamžitě vidět, ale může to ostatní ohrozit. Prostě se musíš spolehnout na ty lidi, nejde něco hodit za hlavu či něco dát jinam než to má místo. A další věcí je, že zde musí člověk vyjít s cizími lidmi, jeden je závislý na druhém a nevybrali jsme si je ani jako kamarády. Prostě jsme tady každý jiný a dokonce i mentalitou. Buď to ustojíš nebo jdeš.
Co z toho plyne ke spánku a k psychice?
To co čteme stále: pohyb a vytvoření si denního stereotypu, zlepší jak spánek tak pohodu.
A ještě dlužím vysvětlení – Luctor et Emergo – je nápis na znaku Zélandu a volně přeloženo je to – bojuji a vyjdu z vody - nebo též se dá říci – bojuji a držím se nad hladinou.
Tak nám všem přeji, abychom se „nad hladinou udrželi co nejdéle“.

Musím konstatovat, že je úplně ve psí moje psí chyka a spánek ještě vepsejší. Zrovna dneska mi pan Pepan skajpoval v pět ráno, jestli nejsem parki, že lidi touhle dobou JEŠTĚ spí. Jenže správně by to znělo, že lidé touhle dobou UŽ spí. Já už jsem se ale neozval, byl jsem tuhej a už jsem jen dočetl a konečně jsem šel spát. No asi jsem opravdu parki už od dětství, špatně a málo jsem spal, co se pamatuju, vždycky. A už na střední škole jsem se naučil spát vsedě při nudných hodinách ve škole. A pak za vlády Velké strany byly hlavním zdrojem zajímavého čtení samizdaty, navzájem jsme si je půjčovali a během dvou dní musela vypůjčenou kopii přečíst celá rodina, já jsem tak dvakrát do týdne četl celou noc. Jenže ty ostatní noci jsem se dospal a byl jsem celkově fit.

Ale teď co parki se nejsem schopen dospat. Takže únava a ospalost ve dne je katastrofální. U ščotu se hrbím, ale taky při jakékoliv jiné práci v sedě. Tím se mi snižuje vitální kapacita plic, takže už skoro nejsem schopen souvisle mluvit při chůzi, nestačím s dechem. I v klidu ale musím věty dělit na kratší úseky. Dojde mi dech na věty, které bych dříve bez problému řekl celé, najednou nedořeknu poslední slovo. Najednou nemám v plících vzduch, který by hnul hlasivkou. Ale přece jen je mluvení snazší než ty nebohé prsty na klábosnici. Tvrdošíjně produkují překlepy a jestli to napsané pouštím do světa relativně bez chyb a překlepů, je to výsledek neustálého opravování během psaní a před odesláním celkové podrobné kontroly. Přitom kontroluji i stavbu vět a také ji upravuji, takže psané má celkově lepší formulace. Po nějaké době držení myši se mi pletou prsty a místo ukzováčkem levé, neovladateně mačkám prostředníčkem pravé myší tlačítko. Většinou takové uklepnutí má katastrofální následky, neco podivného se spustí a nebo naopak se ztratí to, co jsem tak pracně datloval. Pak platí Bedovo poučka o chybě mezi židlí a klávesnicí.

Myslím, že jednoznačně vinou Mirapexinu se mi sny nezdají, nebo jestli se zdají, tak o nich nevím. Dřív se mi zdály a pamatoval jsem si je. O dovolené jsem pokusně Mirapexin úplně přestal brát a hle, najednou se mi sny intenzivně zdály a pamatoval jsem si je a víc a líp jsem spal. Když jsem pak zase začal Mirapexin brát, náhle po snech ani vidu. A ani slechu, součástí mých snů byly nejen obrazy a děje, ale i muzika, řeči, stalo se mi v minulosti, že jsem ve snu zpíval písničku a po probuzení jsem si ji pamatoval a tak vznikla moje úplně nová písnička.

Bíle sněží a já tu sedím sám,
děti už spí, mám spoustu práce,
ale nic se mi teď dělat nechce.
Koukám do vloček a letím proti nim,
stoupám vzhůru, závratný let,
stoupám výš a výš, mám z toho závrať. . .

To ale bylo v osmdesátých letech, v dnešním bezesném období se mi nic takového stát nemůže. Přesto však píšu víc textů, víc kompletních písniček i zhudebnění textů od jiných autorů, než kdy předtím. Shodli jsme se s Johanem, že by to mohl být pozitivní účinek Mirapexinu. Protože působí v v nějaké části mozku a pozměňuje její funkci, bylo by dost divné, kdyby v jiných částech mozku nedělal nic. Jestli neurologové vůbec vědí, CO DALŠÍHO v mozku dělá, stejně nám to neřeknou.

Nebo ano?
Takže tohle je můj dotaz na odborníka.

Možná, že jsem zaujatá, jelikož jsem parkinsonem potrefená snad více jak mnohý parkinsonik, s parkinsonikem žiju a parkinson mi funí neustále na hřbet. Tož za sebe mohu říct, že poslední číslo časopisu je skvělé, jak obsahově, tak po výtvarné stránce. Obálka nemá chybu. Spojení odborné části s příspěvky těch, kterých se stravování týká, je šťastná volba. I ten humor nechybí, viz verše našeho Venouška. Je zbytečné se více rozepisovat, jen tak dál a hodně štěstí a sil do dalších čísel.

Doufáme, že všichni už máte doma časopis Parkinson 30/2010 a moc bychom si přáli, aby vám byl ku prospěchu a přinesl vám zajímavé čtení a především informace. Velmi přivítáme, když nám svoje připomínky, nápady a podněty napíšete, abychom měli zpětnou reakci na naši práci a mohli jsme dále časopis vylepšovat.

Čas utíká a je třeba začít chystat další číslo, které bude zaměřené na spánek a psychiku. Tato dvě témata spolu velmi úzce souvisí a určitě s nimi máte bohaté zkušenosti i vy. Opět spoléháme na vaše příspěvky a těšíme se, že i toto číslo budeme tvořit společně. Garantem tohoto čísla je MUDr. Petr Dušek, který doporučil zaměřit se zejména na tyto okruhy:

- Změnily se nějak vaše sny při vzniku PN, měnil je některý lék?

- Dochází při noční nespavosti ke změnám denních aktivit? Objevuje se mikrospánek, nebo prostě usínáte ve dne při běžné práci? Jak tyto problémy řešíte?

- Co děláte při neschopnosti v noci usnout? Máte nějaké osvědčené řešení? Co byste jiným poradili?
- Jak ovlivňuje noční bdění vaši psychiku?

- psychika a spánek

Uzávěrka je 20. dubna 2010.

Nově bude v časopise zavedena rubrika Zeptejte se lékaře.

Těšíme se na vaše příspěvky. Pište, pište ...

Jana Večlová, Pavel Mičulka

Časopis "Parkinson a strava" míří do finále, proto poněkud s předstihem vyhlašujeme téma následující. Oficiální schálený název zní: Parkinson - psychika a spánek

Vzhledem k tomu, že Psychice bylo poměrně nedávno věnováno samostatné číslo časopisu, zde se na tento problém zaměříme pod úhlem spánku a odpočinku vůbec.

V příštím čísle časopisu 31/2010 se budeme věnovat problematice spánku. Opět společně, doufám, zmapujeme další oblast potíží, s nimiž se jako chronicky nemocní setkáváme. Znovu ožehavé a pro značnou část postižených potřebné zamyšlení už proto, že celá řada parkinsoniků má se spánkem prokazatelné potíže nebo už nyní trpí jeho deficitem a z toho plynoucí nedostatečnou regenerací organismu, což si i poměrně po dlouhou dobu nemusíme plně uvědomovat. Následky neřešení nespavosti mohou však být velmi vážné. Své příběhy, poznatky i řešení problémů se spánkem, o které stejně jako v případě stravy jistě nebude nouze, zašlete, prosím, na adresu redakce do 15. 4. 2010. Pouze vaše příběhy a poznatky činí náš časopis tím, čím skutečně je: Svědectvím postižených pro postižené, o problematice, kterou velmi zvolna začínají chápat i nezasvěcení. A právě o to nám přece jde především.

Vám všem, kteří se rozhodnete dané problematice věnovat pár řádek a svůj, jistě vzácný čas, už nyní děkujeme.