Přihlásit se
Registrovat
FAQ
HledatF
|
Parkinson a věkProf.MUDr. Evžen Růžička, DrSc.Parkinsonova nemoc a věk Prof.MUDr. Evžen Růžička, DrSc. Centrum extrapyramidových onemocnění Neurologická klinika 1.LF UK, Praha Parkinsonova nemoc nejčastěji začíná mezi 45. a 65. rokem, a pokládá se tedy obvykle za typické onemocnění staršího věku. Epidemiologické průzkumy však ukazují, že asi 10% případů Parkinsonovy nemoci začíná už před 40. rokem. Na druhou stranu není výjimkou ani začátek onemocnění po sedmdesátce či později. Pokud je tomu tak, má věk na začátku choroby vliv na to, jakými příznaky bude nemocný trpět a jak se onemocnění bude rozvíjet? Ukazuje se, že ano. Ačkoli základní charakteristiky onemocnění platí pro všechny nemocné stejně, existují mezi mladými a starými pacienty dosti podstatné rozdíly, které se odrážejí nejen v příznacích a v průběhu nemoci, ale i v účincích (a v nežádoucích účincích) léčby. Mladý pacient s Parkinsonovou nemocí V odborné literatuře se popisují případy tzv. juvenilního parkinsonismu se začátkem v dětství a dospívání. U nás je nevídáme.Vznikají vesměs na dědičném základu, s rodinným výskytem, a jejich příznaky příliš nepřipomínají klasický obraz Parkinsonovy nemoci (až na dobrou odpověď na levodopu). Naopak dosti časté jsou případy Parkinsonovy nemoci s časným začátkem. Věková hranice 40 let, před níž začíná asi 10% případů, se hodí především pro statistické účely. Ve skutečnosti zřejmě tímto typem nemoci trpí i mnoho starších pacientů, kde onemocnění začalo až kolem 45 nebo dokonce do 50 let věku. Rozhodující je nikoli kalendářní věk, ale biologický stav jedince, přičemž podstatnou roli tu zřejmě hraje genetika. Studie u některých mladých pacientů s Parkinsonovou nemocí prokazují dědičný podklad onemocnění gen PARK2, který řídí tvorbu abnormální bílkoviny zvané parkin. U jiných nemocných se však příčinný gen nedaří prokázat. Hlavními rysy Parkinsonovy nemoci s časným začátkem jsou: Velmi dobrá odpověď základních pohybových příznaků Parkinsonovy nemoci (hypokineze, svalové rigidity a třesu) na dopaminergní léčbu (levodopou nebo agonisty dopaminu) brzký vznik pohybových komplikací při léčbě levodopou (zkrácení účinku dávek, kolísání stavu hybnosti a mimovolní pohyby) nízký výskyt mentálních poruch a psychotických komplikací léčby, nízký výskyt poruch autonomního nervstva (viz u pozdní formy onemocnění) Lékař, který rozhoduje o způsobu léčby v případě Parkinsonovy nemoci s časným začátkem, by měl postup přizpůsobit výše uvedeným rysům onemocnění a tomu, že nemocný má pravděpodobně před sebou ještě několik desetiletí života s chorobou. Cílem léčby by tedy měla být co nejvyšší kvalita života po co nejdelší dobu. Bohužel dosud neexistuje možnost zastavit nebo zbrzdit rozvoj chorobných změn. Jsou však známy léčebné postupy, kterými lze oddálit vznik pohybových komplikací. Bylo prokázáno, že pokud se zahájí léčba Parkinsonovy nemoci podáváním léků ze skupiny agonistů dopaminu (např. u nás dostupné přípravky obsahující látky pergolid, pramipexol, ropinirol), je podstatně menší riziko rozvoje komplikací než při podávání levodopy. I když bývá v pozdějším průběhu nemoci nutno přidat levodopu k léčbě agonistou dopaminu, stále je výskyt komplikací nižší než u pacientů léčených od začátku pouze levodopou. I v pokročilých stádiích onemocnění časného typu bývá zachována odpověď na dopaminergní léčbu, kterou však bývá nutné kombinovat s dalšími přípravky (amantadinem, entakaponem, v případě rozvoje deprese s antidepresivy apod.). V nejtěžších případech mladých pacientů s pohybovými komplikacemi, jež nelze zvládnout dostupnými léky, připadá v úvahu rozhodnutí o léčbě hlubokou mozkovou stimulací, se kterou je u těchto nemocných velmi dobrá zkušenost. Stejně jako u ostatních forem onemocnění by se pacienti měli držet svých dřívějších zálib, pěstovat pravidelný pohyb, turistiku, případně rekreační sport. U Parkinsonovy nemoci s časným začátkem je významné i to, že postižení jedinci bývají ekonomicky a společensky plně aktivní, potřebují zůstat schopni práce, spolupodílet se na životě rodiny, na výchově vlastních dětí. Mělo by se jim v tom dostávat co největší podpory v jejich rodinách a v zaměstnání. Partner a další rodinní příslušníci musejí prokázat velkou dávku pochopení pro potřeby nemocného, aniž by jej stavěli do zcela závislé role nebo na něm naopak ponechávali plnou zátěž každodenními povinnostmi. Zaměstnavatel může pomoci například tím, že umožní posun pracovní doby tak, aby mohl pacient přicházet, až když mu plně nastoupí účinek ranní dávky léků. V některých zemích existují sdružení mladých pacientů s Parkinsonovou nemocí, která usnadňují kontakt mezi nemocnými, poskytují poradenskou pomoc, organizují pro své členy nejrůznější aktivity a pořádají akce pro získání podpory veřejnosti a státních institucí - viz např. na internetových stránkách: http://www.yopa.org, http://www.youngparkinsons.com, http://www.youngonset-parkinsons.org.uk,http://www.yap-web.org.uk. Parkinsonova nemoc v pokročilém věku Stejně jako u onemocnění časného typu nelze ani u Parkinsonovy nemoci s pozdním začátkem stanovit přesné věkové meze. Přibližnou hranicí je věk začátku 65-70 let. Opět je zde rozhodující tzv. biologický věk, protože i osmdesátník s dobrou genetickou výbavou může prodělávat nekomplikované onemocnění klasického průběhu s dlouhodobě dobrou prognózou. Parkinsonova nemoc s pozdním začátkem se vyznačuje několika následujícími rysy, kterými se liší od klasické formy onemocnění či od nemoci s časným začátkem: onemocnění se poměrně rychle rozvíjí odpověď základních pohybových příznaků na dopaminergní léčbu nebývá dokonalá s postupem nemoci (a věku) se obvykle léčebná odpověď snižuje a přidávají se další příznaky, které na léčbu neodpovídají a jejichž podíl na postižení se časem zvyšuje - poruchy výslovnosti, držení těla, nestabilita stoje a poruchy chůze častěji se vyskytuje úbytek mentálních schopností a mohou se objevit psychotické komplikace léčby (halucinace, bludy) a zmatenost častěji se vyskytují poruchy autonomního nervstva (postižení funkcí trávicího traktu, srdce a cév, močové soustavy a pohlavních orgánů) je menší riziko rozvoje mimovolních pohybů a kolísání hybnosti než u časné formy onemocnění Hlavní příčinou snížené odpovědi pohybových příznaků na léčbu, rozvoje psychických změn a dalších příznaků je u této pozdní formy Parkinsonovy nemoci postižení rozsáhlejších oblastí mozku a nedostatek celé řady nervových přenašečů (noradrenalinu, acetylcholinu aj.) mimo základního postižení substantia nigra s poruchou tvorby dopaminu. Dalším podkladem popsaného rázu onemocnění bývá kombinace jeho příznaků s obecnými projevy stárnutí a s příznaky případných dalších nervových chorob, jimiž pacient trpí - např. cévního onemocnění mozku. Léky podávané pro současná interní a jiná onemocnění mohou ovlivnit stav nemocného a jeho odpověď na antiparkinsonskou léčbu. Tak např. přípravky, jež byly pacientovi předepsány pro vysoký krevní tlak, mohou v kombinaci s poruchou autonomního nervstva a s levodopou vyvolávat přílišné poklesy tlaku s nejistotou a pády při postavení. Samy antiparkinsonské léky se často spolupodílejí na vzniku psychotických komplikací a mohou zhoršovat i další projevy. Při léčbě Parkinsonovy nemoci ve stáří je úkolem lékaře vybrat takový postup, který co nejvíce zlepší hybnost, ale přitom co nejméně pacienta ohrozí vznikem nežádoucích vedlejších účinků. Hlavním lékem tu je levodopa, kterou je u tohoto typu onemocnění možno nasadit bez zbytečných odkladů a bez velkých obav z pohybových komplikací. Levodopu zde bývá vhodné podávat samostatně nebo pokud se přece v průběhu léčby dostaví kolísání stavu hybnosti, lze ji bez přílišného rizika kombinovat pouze s entakaponem, látkou, která prodlouží trvání účinku jednotlivých dávek. U Parkinsonovy nemoci s pozdním začátkem a vůbec u všech nemocných staršího věku se velmi nedoporučuje podávání léků, které mohou samy vyvolávat či zhoršovat psychické změny - patří mezi ně zejména všechna tzv. anticholinergika (u nás jsou t.č. dostupné přípravky obsahující benzatropin, biperiden, procyklidin). Velké opatrnosti je zapotřebí i při podávání dalších léků, které mohou vyvolávat psychické komplikace, ale také mohou zhoršovat projevy současných interních onemocnění. Mezi nebezpečné látky v tomto smyslu patří selegilin, amantadin, ale i agonisté dopaminu. V nejtěžších případech pokročilé Parkinsonovy nemoci ve stáří může nakonec jakýkoli lék zhoršovat tělesné a psychické komplikace onemocnění. Život nemocnému velmi ztěžuje úbytek mentálních schopností, deprese, případně polékové psychotické projevy, ale také poruchy stoje a chůze, které často vedou k nebezpečným pádům. Odpovídající úpravy v bytě, pomůcky zvyšující bezpečí při chůzi a stálý pečovatelský dohled bývají nutné. Pomoc rodiny a sociální podpora příslušných institucí jsou nezbytnými předpoklady.
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
